Příběh rodiny Genčíků a vzniku společnosti CarnoMed, s.r.o.

„Ilji jsem se zeptala, jestli chce kaši a on odpověděl ano. Téměř jsem spadla z nohou, neboť jsem to vůbec nečekala. Do té doby totiž neřekl žádné slovo, a pokud se občas vůbec vyjádřil, byly to jen těžko definovatelné zvuky. Najednou to byl smysluplný souhlas," popisuje Bratislavčanka Manon Genčíková (37) překvapivý moment, co nastal krátce po tom, jak synovi začala podávat tabletky karnosinu. Ilja měl tehdy téměř pět let. Od narození trpěl hypotonií, která mu oslabuje svaly, nedokázal se postavit, nemluvil.

„On se ani nezajímal o lidi v okolí a hrál si nejraději sám. Zaujmout ho však uměly blikající světla v reklamách či točící se kolečka. Lékaři měli podezření na autismus," vypráví paní Manon o svém jediném synovi..

Tak, jako mnozí jiní, i ona hledala pomoc kromě lékařů i v knihách, i na internetu, poslouchala různé rady, ale nad většinou z nich jen mávla rukou. „Nechtěla jsem ho trápit hladovkou nebo ho krmit preparáty, o kterých jsem netušila, z čeho pocházejí," naznačuje, co jí radili k léčbě autismu. O karnosinu jí řekla přítelkyně, která byla na vyšetření u českého lékaře MUDr. Michaela Kučery.

„Prý nějakým přístrojem zjišťuje kondici samotných buněk a jejich správný stav nastavuje také pomocí karnosinu. Váhala jsem, zda to vyzkoušet. Pak jsem zjistila, kdo je a co dělá MUDr. Kučera a zjistila jsem, že ten člověk už má něco za sebou. Přiznávám však, že když jsem s Iljou k němu šla, byla jsem obezřetná," netají jistou dávku skepticismu. Po diagnostice Ilji stavu pomocí speciálního počítačového programu však přišlo povzbudivé překvapení.

„Víte, že máte typického autistu?" Zeptal se MUDr. Kučera maminky zaskočené správným úsudkem, který vyčítal z nějakých grafů. "Já jsem mu přitom o Ilji možném autismu neříkala nic. Spíš jsem si myslela, že karnosin by mohl pomoci jeho hypotonii. "

„Ilja měl při prvním vyšetření před více než rokem hodnotu stresu okolo sedm set. Nyní je to číslo pětasedmdesát.”

„Od prvních dnů, co jsme mu ho začali podávat, jsme totiž viděli ne kroky, ale skoky v jeho vývoji. Dříve byl odpoledne již bez energie a tak unavený, že usnul. Po karnosinu spánek nepotřeboval, odpoledne nespí dosud a je mnohem živější. Po pár týdnech se sám postavil a já jsem v úžasu nevěděla, jak zareagovat. Do té doby maximálně klečel. Změnilo se i jeho sociální chování, už nechce být sám, ale doslova si nás žádá, abychom byli při něm a hráli se s ním. A když řekl poprvé máma, řekla jsem si, že i kdyby už nic víc nedosáhl, tato zkušenost stála za to.“

zdroj: http://www.pluska.sk/izdravie...